Jak pěstovat kreativitu? A jak vzdělávat budoucí inženýrky a inženýry, aby byli úspěšní i v dobách rychlých technologických změn? Výzkumník Zdeněk Hadaš se v rozhovoru zamýšlí nad významem multidisciplinarity, otevřenosti novým nápadům a inovačním myšlením.
Nedávno jste změnil domovský ústav a tak trochu i obor, nicméně vaše práce je dlouhodobě velmi multidisciplinární. Jak velká změna to pro vás byla? A je taková flexibilita ve vědě dnes standardem?
Flexibilita je klíčová. Vždy mě zajímaly nové technologie. Už během doktorátu jsem se věnoval technologiím v letectví, konkrétně výrobě elektrické energie z vibrací, což přirozeně vedlo k tématům bezdrátové senzoriky, komunikace, piezoelektrických prvků nebo chytrých struktur, které mění svůj tvar. Tento přístup mě postupně dovedl i k digitalizaci od sběru dat o chování letadel až po využití v jiných oblastech, například v železniční dopravě a aplikacích Průmyslu 4.0. Já jsem nikdy nebyl nejlepší student – a to je moje výhoda, protože jsem se nebál zkoušet věci, o kterých měli jiní naučené, že „to nejde“. Proto se snažím být otevřený novým technologiím a myšlenkám.
V současnosti, kdy je trendem AI, která se mění snad každý týden, působí technologický vývoj doslova překotně. Jak rychle se vyvíjejí technologie v oblastech, kterým se věnujete?
Vývoj je i zde extrémně rychlý. Například 3D tisk jsme na VUT začali využívat v roce 2005, kdy to byla novinka. Dnes je běžně dostupný i na základních školách. Aktuálně se posouváme k tisku z více materiálů, například kombinaci kovu a keramiky, konkrétně piezokeramických prvků. Podobně v oblasti digitalizace – senzorika, strojové učení nebo AI se mění doslova každý týden. Pro nás jako akademiky je důležité naučit studenty základy a inženýrské myšlení, protože konkrétní technologie, které učíme dnes, už za sedm let nemusí být aktuální.
Jak lze naučit studenty inženýrsky myslet?
Je to velká výzva. Snažím se studentům ukazovat příklady z praxe, kde kombinujeme tradiční fyzikální základy s moderními technologiemi, jako jsou senzory, digitalizace nebo AI. Například robotika a manipulátory – i když využíváme pokročilé technologie, pořád pracujeme se základními fyzikálními zákony. Pak tam máme ale chytré senzory a zpracování jejich signálu – a to se naopak mění pořád. Jde o to, aby studenti pochopili souvislosti a dokázali je aplikovat v praxi, tak mohou být připraveni na budoucnost.
A jakou vidíte budoucnost inženýrství v éře umělé inteligence?
AI může být obrovským přínosem. Například v našem výzkumu kyberneticko-fyzikálních systémů využíváme AI k návrhu nových struktur nebo k analýze senzorických dat. Zajímavé je, že AI umožňuje překračovat tradiční hranice mezi obory. Může pomoci mechanikům, elektrotechnikům i programátorům. Budoucnost bude o tom, jak efektivně dokážeme AI integrovat do inženýrského procesu. Samozřejmě musíme být i obezřetní, všichni občas slýcháme příběhy o selhání, jako třeba o využití AI k neetickým účelům. Je to výzva.
Nicméně nejen AI, ale i lidé mají velký potenciál myslet takzvaně „out-of-the-box“…
Přesně tak, „out-of-the-box“ myšlení musí být podporováno už od školy. Jako pedagog se snažím studentům dávat volnost, aby mohli zkoumat a překračovat hranice osnov. Pokud jim dáme jen jasně vymezené úkoly, nedostaneme od nich inovativní nápady. Když naopak umožníme studentům překračovat hranice a nebudeme jim ve vzdělávání stavět zdi, posouvá to i nás, celý tým. To už jsem taky mnohokrát zažil.
Inovační myšlení samozřejmě nemá nutně každý, částečně je to vrozený talent, ale dá se kultivovat. Hlavní je podle mě studenty neomezovat. V diplomkách a bakalářkách jim dávám volnost, aby si zvolili témata, která je baví. Ti, kteří mají drive, se posunou. A když vidím, že někdo potřebuje vedení, nastavím jasné mantinely.
Jaký byl váš největší „aha moment“ ve vědě?
Zažívám je spíš během výuky než výzkumu. Když něco vysvětluji, najednou mi dojde nová souvislost. Učím už léta, ale tyhle momenty pořád přicházejí. Ve vědě to jsou spíš postupné objevy – nápady, které vznikají zkoušením a experimentováním.
Mnohokrát zde padlo slovo „otevřenost“. Jak lze pěstovat vlastní otevřenost a kreativitu?
Vědci musí jezdit na konference, aby získali nové impulsy a viděli, co se děje ve světě. Bohužel dnes to u nás není tak běžné. Hodnocení vědy se zaměřuje na efektivitu, ale ignoruje potřebu sdílení myšlenek. V kanceláři je velké riziko, že nic nového nevymyslíte. Musíte mezi lidi, naslouchat, hledat inspiraci a nebát se jít mimo zaběhnuté rámce.
Moc se mi například líbilo, když jsme si v rámci BAANGu sedli s kolegyní Blankou Marušincovou, která má koučovací výcvik, hodně věcí mi tehdy došlo. Ale zjistil jsem, že řadu věcí, které zmínila, dělám v rámci výuky tak nějak podvědomě a intuitivně.
| ředitel Ústavu automatizace a informatiky FSI. Odborně se zaměřuje na energy harvesting a modelovaní a simulace mechatronických soustav. Je zapojen do řady velkých mezinárodních projektů, například BAANG a MEBioSys. |