Asi ještě nikdy nepřišel kolega či kolegyně na rozhovor o výuce tak precizně připravený. Pavel Lošák z Ústavu procesního inženýrství, který se v letošní anketě mezi studenty stal nejoblíbenějším pedagogem na FSI v magisterském studiu, si přinesl hned několik myšlenkových map. Všechny se zabývají tímtéž: hledají odpověď na otázku, co dělá dobrého pedagoga a kvalitní vzdělávání. A to je něco, nad čím Pavel Lošák hodně přemýšlí.
Vidím tady myšlenkovou mapu, která popisuje dobrého a oblíbeného učitele. To jste tvořil dnes nebo je to nějaká vaše mantra?
Kdepak, ani to není moje tvorba, jenom jsem si to upravil. Mám to na nástěnce už zhruba deset let a jednou za čas si to přečtu. Mozek to vnímá a postupně se věci mění. Kéž bych takový byl, ale rozhodně nejsem. Je to nicméně směr, kterým se chci ubírat.
Chápu, že je těžké mluvit o svých kladných stránkách, lidi se ostýchají. Přesto, umíte říct, co z pedagogických ideálů už splňujete?
Myslím, že jedna z věcí, kterou studenti vnímají jako součást dobrého pedagoga je, že mě to vždycky bavilo. Výuka není nic, do čeho se nutím. A druhá věc je jistá autenticita v tom, že učím to, co dělám. Což pro mě dělá výuku i jednodušší, nemusím se nic memorovat, výuka hezky plyne, protože studentům jen sděluji to, co jsem za svého působení v oboru zažil. A v neposlední řadě citlivost vůči studentům, schopnost vnímat třídu a klima v ní, to je hrozně důležitá věc.
Jak vypadá dobré klima ve třídě?
Podporující, nikdo nikoho nezesměšňuje, studenti spolupracují. Klima ve třídě se neliší jen skupinu od skupiny, ale mění se i v průběhu semestru, od první přednášky do poslední vypadá jinak. A učitel je takový průvodce, pomocník, který atmosféru do určité míry nastavuje, předává informace, ale zároveň zjišťuje, jestli studenti poslouchají, jestli dokáží vstřebat, co jim říká.
Tady vidím za poslední roky trend, kdy se zkracuje doba, po kterou studenti udrží u výkladu pozornost. Vždycky jsem měl bloky, kdy mluvím já, pak se ptám a následuje nějaké video, příběh nebo aplikace. Výukové bloky teď musím zkracovat, protože studenti pozornost neudrží tak dlouho jako dřív. Ale zase se mění jiné věci: dřív se báli zeptat, neměli tak dobré prezentační dovednosti, to se naopak změnilo k lepšímu. Je potřeba si uvědomit, že každý rok, kdy mi přijdou do přednášky noví studenti, jsem já zase o rok starší, a tím se jim vzdaluji. Proto je potřeba studentům taky naslouchat, vnímat, že něco prostě potřebují jinak, protože jsou jiní. Čím jsem starší, tím to pro mě bude asi těžší a těžší, proto za jeden z úkolů pedagoga považuji i hledání nástupců.
A už nějakého hledáte?
Ano, do svého týmu se snažím najít kolegy, které by mohla výuka bavit a naplňovat je. Myslím, že se mi to daří, studenti si tyto mladé kolegy velice chválí. V každém ročníku bývá jeden, dva lidi, za kterými všichni chodí. Když něco neví, nejdou se hned zeptat pedagoga, ale jdou za spolužákem, o kterém ví, že to chápe a umí to vysvětlit. Takového člověka je ideální nadchnout pro výuku a zapojit ho.
Podobně jste se k výuce dostal vy?
Nejprve jsem neměl přednášky, ale jako doktorand jsem vedl cvičení. Ústav mě tehdy podpořil a zaplatili mi dvoutýdenní kurz, který mi hodně dal. Výuka je pak snazší, když máte na čem stavět. Později jsem převzal další výuku od bývalého vedoucího, který se rozhodl odejít do komerční sféry, a výuku jsem si kompletně předělal podle sebe. Co se týče formy, hodně mě tehdy inspiroval online kurz programování v Pythonu, který nabízela MIT. Bylo to tuším třináct týdnů, výuka pro mě byla extrémně náročná. Ale formou, kterou to předávali, se všechno perfektně zvládlo. Měli krátké vzdělávací bloky proložené ověřením toho, že jsme vnímali. Tak se to snažím dělat i já.
Máte kromě MIT nějaký další pedagogický vzor, myslím konkrétního člověka?
Jeden z nejlepších pedagogů, který mě kdy učil, byl profesor Doupovec, který látku podával tak, že nebylo těžké se to naučit. A myslím, že platí obecně: schopnost naučit studenty těžkou věc tak, že si ani neuvědomí, že je těžká. Dalším vzorem by byla moje učitelka matematiky na základní škole, která měla dar učit tak, že jsme to prostě pochopili.
Zmínil jste hned na začátku, že vás výuka baví. Co konkrétně máte na práci pedagoga tak rád?
Myslím, že mě baví vidět lidi růst, něco je naučit. Líbí se mi s nimi sdílet nadšení. A nedělá mi dobře, když se to nepovede. Je to něco, co ve mně vždycky bylo: už jako student jsem se snažil všem všechno vysvětlit.
Když se vrátíme k vašemu schématu, respektive myšlenkové mapě, jedna z klíčových oblastí je zde „přístup ke studentům“. Co považujete za základ dobrého vztahu pedagog–student?
Jak už jsem zmínil, za zásadní považuji celkové prostředí třídy. Dál je důležité, aby se nikdo nebál zeptat, žádný dotaz není moc hloupý. Za zásadní považuji zájem o danou oblast a o studenty. Z toho pak vychází v podstatě vše ostatní: být vstřícný, ochotný poradit, stmelovat studenty, vtahovat je do hry, ověřovat si, zda mě stíhají sledovat a chápou. Chtít od nich zpětnou vazbu a pracovat s ní.
Vypíchl bych ještě spravedlnost, protože mám pocit, že obrovská brzda v kvalitě vzdělávání je podvádění. Když mu pedagog nezabrání, podvádění nakonec brzdí všechny: podvádějící ztratil možnost se látku naučit a ty, kdo se ji naučili, to demotivuje. Proto ve výuce kladu důraz na týmovou práci a pak ústní zkoušku, kde chci vidět, že to pochopili. To je pro mě důležitější než obrovské kvantum informací, které se dají dohledat. V tomto se snažím hledat rovnováhu, aby se studenti naučili dost, ale zároveň jen tolik, aby jim vydrželo nadšení pro věc. Nechápejte to ale tak, že by výuka byla jednoduchá a studenti to dostávali „zadarmo“, naopak. Ve cvičeních máme projektovou výuku v týmech, kterou jsme schválně nastavili tak, aby studenti dostali zabrat. Moje zkušenost je taková, že člověk má mnohem lepší pocit – nejen ve škole, ale v životě obecně – když dostane zasloužený dopamin. Nikoliv ten levný, jakým nás krmí sociální sítě, ale opravdový, který přijde, když dlouho tvrdě pracuji a něčeho dosáhnu.
Vy se nově na VUT věnujete v týmu prorektora Vítězslava Máši tématu kvality vzdělávání. Jak si podle vás škola stojí a jak by se dala kvalita dále zvyšovat?
Myslím, že už dnes si nestojíme s kvalitou výuky špatně, i když na tom můžeme a chceme dál pracovat. Předně je mi jasné, že neznám dokonale celé VUT, dokonce ani celou naši fakultu. První krok proto bude bavit se s pedagogy z různých fakult a pracovišť o tom, jak to oni vnímají a co potřebují, protože jejich potřeby budou logicky různé. A v tom je podpořit. Určitě se nedá jít restriktivní cestou, něco nařizovat nebo zakazovat nikam nepovede. Je to dlouhodobý úkol, kde je podle mě klíčové vytipovávat lidi, kteří mají předpoklad stát se dobrým pedagogem, a poskytnout jim podmínky k růstu. To je myslím jediná cesta k dosažení opravdové a dlouhodobé kvality: lidé, kteří chtějí a mají k tomu zázemí a podporu.
| Zajímá vás téma? Přečtete si rozhovory s dalšími nej pedagogy z minulých let: |