I když pracuje na Fakultě strojního inženýrství víc než dvacet let, většina z nás ho nikdy nepotkala. Pokud tedy nepatříte mezi „sovy“ – lidi, kteří pracují dlouho do noci. Petr Dubnický je pracovník noční ostrahy a naší fakultě zůstává věrný, i když už několikrát změnil zaměstnavatele. Drsňáka z ochranky ale nečekejte. Petr Dubnický je normální sympatický chlap, který se nebere příliš vážně.

K práci na strojárně ho po vyučení přivedla náhoda. „Firma sem hledala psovody, tak jsem se přihlásil, pan majitel mě přijal a od té doby jsem tady. Když se měnila firma, která fakultu střežila, vždycky za mnou přišel nějaký manažer, zeptal se, jestli jsem tady spokojený a chci zůstat. A já nemám potřebu měnit zaměstnání. Jsem taková stálice,“ popisuje Petr Dubnický, jak se stalo, že vystřídal už čtyři různé agentury, pořád ale hlídá areál strojní fakulty. Na noční směny sem chodí už od roku 1999, tedy přes dvacet let.

Za tu dobu se toho hodně změnilo. „Když jsem začínal, všechny vstupní dveře se na noc zamykaly a kdo sem chtěl, musel mít na vrátnici povolení od děkana nebo tajemníka. Teď už je všechno na čipovou kartu a škola jede 24 hodin denně. I v noci tady bývá hodně lidí, třeba studenti z formule jsou tady přes noc pořád. A některé lidi už znám, třeba pár profesorů. Když se potkáme, pozdravíme se, prohodíme pár slov,“ říká.

I když by se mohlo zdát, že se v noci na fakultě nic neděje, práce má podle svých slov dost. „Já sedím spíš nerad, raději se procházím. Na noc jsme tady dva a v obchůzkách se střídáme. Jeden okruh je budova A1, ta má 19 pater a střechu a zabere zhruba 50 minut, druhý okruh je areál a ostatní budovy, což je obchůzka až na dvě hodiny,“ vysvětluje. Jeho úkolem je nejen obcházet areál, ostraha je taky po ruce, když se stane něco nečekaného. „Pamatuju si, že před lety v kopci směrem k budově D5 praskla voda, to tady byla tenkrát velká pohroma. Kolega zase na směně zažil požár formule, ale to je už dávno,“ popisuje a dodává, že pro tyhle případy mají s kolegy přístup ke všem důležitým uzávěrům, třeba vody a plynu.

Pro prvního zaměstnavatele hlídal fakultu i se svým německým ovčákem jménem Brix. Ten už dnes nežije, díky Petrovi Dubnickému ale prožil spokojený život, i když to tak ze začátku nevypadalo. „Byl zavřený v nějaké boudě za Zvonařkou, patřil majiteli, který se o něj nestaral. Všude byla špína, cihly… Tak jsem ho zachránil, byl mu tehdy asi rok a půl. Vycvičil jsem si ho podle sebe,“ vzpomíná Dubnický. V práci prý Brix pracoval na 120 procent. „Stačilo mi jen lusknout prsty. Ale když jsem měl volno, to mě někdy ani neposlouchal. Řekl si: Neotravuj mě, já mám taky volno,“ vzpomíná se smíchem na svého čtyřnohého parťáka.

Psovodi střežili areál do roku 2010. Kromě Brixe se na strojárně střídali ještě další tři psovodi s německým ovčákem, rotvajlerem a dogou. „Nejlepší to bylo v létě, když jsme ještě hlídali i areál CESA. Chodili jsme na obchůzky až na sportovní areál, bylo to už skoro v lese, obchůzka trvala tři až čtyři hodiny,“ vzpomíná Dubnický, který si po Brixovi pořídil pitbula. Ten už je ale jen pro radost, do práce ho nebere.

Petr Dubnický si rozumí i se svojí současnou „smečkou pod Synergou", jak si někdy říkají s kolegy z agentury Bulldog Security, která druhým rokem zajišťuje ostrahu FSI. „Sedíme si, jen jsem z nich nejstarší,“ říká s úsměvem. A se stejnou lehkostí komentuje i to, že už dvě dekády žije s denním režimem naruby. „Přes den spím jak mimino a v noci žiju. A když mám pak dva tři dny volno, jdu třeba do lesa, se synem na kolo, nebo na chatu,“ uzavírá rozhovor Dubnický a vydává se na první obchůzku další noční směny na strojárně.